Prezentace knihy „Hrdinové formule 1“ Romana Klemma u Innsbrucku
Když jsem před třemi lety pracoval na mé zatím nejaktuálnější knize Hrdinové formule 1 – Clark, Fittipaldi, Mansell pomohlo mi při tom prostřednictvím více či méně rozsáhlých rozhovorů mnoho velkých osobností motorsportu. O osobní zážitky a názory se se mnou podělili Kurt Ahrens, Daniele Audetto, Derek Bell, Clive Chapman, John Gentry, Jacky Ickx, Klaus Ludwig, Jochen Mass, Jo Ramirez, Nelson Piquet, Hans-Joachim Stuck a mnoho dalších. Dostat se k Emersonovi Fittipaldimu, hlavnímu hrdinovi knihy, bylo podstatně složitější. Žil tehdy hlavně v USA a v Brazílii a tak bylo mých kontaktů s ním jen velmi málo a většinou jsem se musel při dané akci spokojit s odpovědí na jedinou otázku.
Této situaci se nedávno dostalo radikální změny. Fittipaldi nyní žije u Lago di Garda v severní Itálii a když měl koncem června obchodně co dělat v Rakousku, podařilo se mi „zamluvit si“ trochu času pro prezentaci mé knihy. Konečně jsem mohl stanout svému celoživotnímu hrdinovi a vzoru (ať v morálním, sportovním nebo optickém smyslu) alespoň na chvilku nerušeně tváří v tvář…
Neskutečné dopoledne z legendou formule 1 – Emersonem Fittipaldim (foto: Roman Klemm)
Fittipaldiho návštěva Birgitzu nedaleko Innsbrucku se ovšem vyvinula radikálně v můj prospěch. Dvojnásobný mistr světa F1 a vítěz Indy 500, za mlada známý pro svou „brazilskou“ nedochvilnost, se dostavil naprosto včas a především „hlavní akce“ dne nezabrala zdaleka tolik času jak myslel. Suma sumárum – 74letého šampiona let 1972 a 1974 jsem měl pro sebe včetně oběda prakticky celé odpoledne. Knížka se mu líbila (jak by ne, vždyť je to to nejlepší, co o něm kdy bylo sepsáno), dlouho v ní listoval a i když nerozuměl češtině, měl k bohatým ilustracím mnoho vzpomínek a historek. Některé zajímavé události kolem jeho života mi přišly na mysl až po vydání knihy – tentokrát jsem ale byl připraven, vyplnit i tato „bílá místa“ jeho životopisu a myslím, že si o mnohých z nich ještě s nikým nepopovídal.
Zde by tedy byl souhrn toho, co se do knížky nedostalo – i když je její náplň skutečně objemná…
RK: Závodit jsi začínal na motocyklech…
EF: To ano, ale jen protože jsem byl ještě moc mladý pro auta. Při motocyklových závodech jsem ale objevil mé celoživotní šťastné číslo „77“.
RK: Byl jsi nejen rychlý pilot, ale i zdatný mladý technik.
EF: Zajisté. Motokáry a později formulky jsme stavěli s bratrem Wilsonem. Měl jsem i firmu, která vyráběla sportovní volanty a tím jsme si vydělávali na závodění. Ta značka volantů se jmenovala „formula 1“ a já měl pro tento pojem práva pro celou Brazílii! Dovedeš si to představit?
RK: Jak vznikl typický design přilby, který dodnes používají Tvůj syn Emmo a Tví vnuci Pietro s Enzem?
EF: Miloval jsem křiklavě červenou a tmavěmodrou barvu. A tak jsem zkusil jejich kombinaci. Na některých starších fotkách ta přilba vypadá jako červeno-černá – základem ale vždy byla tmavomodrá.
Emersonem Fittipaldi – jeden z hrdinů mé knihy (foto: Roman Klemm)
RK: Připadal jsi si ztracen, když jsi roku 1969 přišel z Brazílie do Anglie?
EF: Jednoduché to nebylo. Znal jsem tam skutečně jen dva lidi. Mezi závody jsem se ale nenudil. Pracoval jsem v ladičské firmě motorů Ford a celý týden jsem políroval kanály hlav válců… Měl jsem rychle úspěch a brzy si mne všiml Colin Chapman od Lotusu. Teprve před dvěma týdny jsem navštívil jeho vdovu. Hazel Chapmanové je již hodně přes devadesát. Pro mne to byl ale v nejlepším slova smyslu návrat do minulosti. Představ si, že ona má ještě dnes stejně tak zařízený dům jako roku 1969. Stejný nábytek, stejná vůně, stejná atmosféra… Šílené, že? Chyběl tam jen Colin a má (tehdy) třesoucí se kolena…
RK: Je všeobecně známo, že Tvým nejoblíbenějším závodním vozem byl Lotus Ford 72, se kterým jsi vyhrál první Grand Prix a stal se mistrem světa. Méně se ovšem ví o „malém Mk72“ Lotusu Nova 74 pro formuli 2…
EF: To auto vypadalo jen navenek jako menší Mk72. Nebylo moc povedené a i naše první setkání nedopadlo dobře. Když jsem ho poprvé testoval ve Snettertonu, tak jsem již po několika kolech cítil benzin. V dalším kole pak intenzivněji, no a při následujícím průjezdu kolem boxů to auto prostě explodovalo! Ztrhl jsem ho na trávník první zatáčky a ještě za jízdy vyskočil. Pamatuji, jak mi hořely výložky overalu… Z prototypu nezbylo vůbec nic. Zcela se na té louce roztavil…
RK: Tvůj přestup ze špičkového týmu McLaren do „celonárodního“ brazilského Copersucaru je známou historkou dějin motorsportu. Ta epizoda pro Tebe nedopadla nejlépe. Co bys retrospektivně udělal jinak?
EF: Mnohem dříve bych zaměstnal mlaďoučkého konstruktéra Adriana Neweye a dal bych mu při konstrukci volnou ruku. Adrian u nás ve formuli 1 začal roku 1980 tak nějak v roli asistenta Harweye Postlethwaita – po té sezoně ale skončil náš hlavní sponzor…
Můj vkusný brazilský „Copersucar-dres“ (foto: Roman Klemm)
RK: Ohledně projektu Copersucar-Fittipaldi mne napadá i rok 1977, kdy jste se, spíše neúspěšně, snažili paralelně vyvíjet tři typy vozů…
EF: Kdyby jen to! Málokdo ví, že jednou za mnou Wilson přišel a oznámil mi, že mimo to postavíme i šestikolku! Myslel to naprosto vážně. Už k nám totiž přetáhl od Kena Tyrrella, pionýra tohoto konceptu, jednoho z jeho inženýrů. Zeptal jsem se ho, jestli se nezbláznil? Měli jsme dost problémů, pochopit naše čtyřkolky – natož se babrat se šestikolkou…
RK: Po krátké přestávce jsi přesídlil z formule 1 do amerických IndyCarů. Kdo ti poradil, jak se chovat na oválech.
EF: Budeš se divit, byly to ale největší hvězdy – AJ Foyt a Al Unser senior. Pro ně to nebyl problém, podělit se o své zkušenosti s někým, kdo je mohl později potenciálně ohrozit. V USA je náš sport prostě ještě trochu jiný…
RK: Co by jsi změnil na dnešní formuli 1?
EF: Je to jednoduché – zmenšit přítlak! Křídla by měla být jen dvoudílná a přísně malé plochy. Pak by zase šlo o to, kdo „umí za volantem“! Mimo to by týmy ušetřily za nekonečné zkoušky v aerodynamickém tunelu.
RK: Jak vidíš přínos Bernie Ecclestonea pro sport?
EF: Naprosto pozitivně! Bernie odvedl gigantickou práci. On udělal z formule 1 to, co dnes v mezinárodním sportu znamená.
RK: Máš sedm dětí, jen nejmladší Emmo závodí…
EF: Každému jsem dal příležitost vyzkoušet si motokáry. Bavilo je to, ale o týden později o tom už nemluvili. Nechtěl jsem je nutit do něčeho, k čemu jim chybělo zapálení. Emerson junior je výjimkou. Myslí jen na závody a zajímá se i o historii sportu. Nedávno mne například upozornil na skutečnost, že McLaren kdysi vyzkoušel i vůz se čtyřmi pedály – něco, o čem nemám ani šajn. Typy motorů silničních sportovních aut rozezná podle zvuku!
RK: Letos závodí v dánském šampionátu F4?
EF: Ano, jen tam smějí jezdit 14letí. Jsem s jeho rychlostí spokojen a jsem spokojen i se sportovním duchem, který v Dánsku ještě platí. Tam závodí chlapíci, kteří si auto přitáhli na vleku a připravili sami. Prostě kořeny motorsportu.
RK: A malý výhled do budoucna – kdy svět ovládnou elektromobily?
EF: Myslím, že již brzy. Tak za 5 let. Například v Dánsku už mají zcela vystačující síť elektronabíječek. I ve zbytku Evropy to půjde rychle…
RK: Sám se zabýváš zajímavým projektem sportovního vozu…
EF: Postavit sportovní GT bylo vždy mým snem. S novým karbonovým elektrickým Fittipaldi EF1 jsme již hodně daleko. Do konce roku snad vyrobíme ve Španělsku 39 kusů – všechny už jsou prodané…
Večer jsme se srdečně rozloučili a já jen doufám, že Fittipaldi bude u Lago di Garda bydlet ještě hodně dlouho, neboť už teď mě totiž napadlo pár dalších otázek…
Text: Roman Klemm, foto: Roman Klemm
