EuroNASCAR: Ohlédnutí za Mostem očima Michaely Dorčíkové

V prestižní kategorii EuroNASCAR PRO se poprvé na mosteckém okruhu představila slovenská závodnice Michaela Dorčíková. V rámci série EuroNASCAR to byl teprve její druhý závod, kdy premiéru měla v roce 2019 na Hockenheimringu.

Po prvním sobotním deštivém závodě se mi podařilo si popovídat s touto závodnicí a k závodu Miška uvedla: „Já jsem nesmírně šťastná, protože já jsem sice došla do boxu s tím, že se sice strašně těším, kdy ještě do vysílačky jsem spotterovi říkala, že se neskutečně bavím a ten byl ze mě úplně mimo, že ještě stíhám do vysílačky říkat, že se bavím. Vyskočila jsem z auta a asi minutu na to za mnou došel, abych přišla na pódium. Ani jsem nevěděla proč, vůbec jsem nevěděla, že na nějakém pódiu budu. Co jsem se pobavila na trati, nejprve na suchu, potom i na mokru a překvapivě jsem získala pódium. Následně jsem zjistila, že jsem pódium získala v posledním kole, rozhodla jsem se předjíždět, když se naskytla příležitost zdolat jednoho závodníka, tak jsem do toho šla a zrovna pod reklamním mostem.

První zatáčka byla pro mě průšvih, říkala jsem si jen žádná nehoda, žádný kontakt a skončila jsem poslední. Vůbec mi to nevadilo, v tomto momentě raději pomalu a bezpečně. Jízdu jsem si užívala, nejprve dvě kola na suchu a pak i na hladkých pneumatikách na mokru. Čekala jsem, že celý závod odkroužím na těch hladkých gumách, jenže pak jsem viděla, že všichni jeli do boxů na výměnu gum, tak jsem do boxů musela taky. Ztrácela jsem na kolo asi 20 až 30 sekund a se spotterem jsme si spočítali, kdybych ztrácela jen 20 sekund, tak bych mohla vydržet na hladkých kolech až do konce závodu a výsledek by byl ještě lepší, 30 sekund bylo již moc. Jenže při těchto závodech výměny kol nejsou běžné a my jsme nakonec v boxech celkem dost ztratili.“

Během povídání přišla řeč i na začátky kariéry Michaely a ke svým začátků uvedla: „Původem jsem  z Banské Bystrice z centra a srdce Slovenska, ale už více jak deset roků bydlím v Bratislavě. Sice už od malička jsem si hrála s autíčky, ale nepocházím z žádné motoristické rodiny. Žádného mechanika jsem v rodině neměla. Všichni, co jezdí motokáry nebo začínali v motorsportu jako děti, měli nějaké to zázemí, např. měli rodiče, co se v motorsportu nebo kolem aut nějak pohybovali. Buď jako prodejci, mechanici nebo dokonce i sami závodili. Já jsem absolutně takové zázemí neměla, otec je geolog a maminka je ekonomka. K ježdění jsem se v podstatě dostala až po dvacítce, strašně pozdě. Vždy jsem toužila mít řidičák a nějak se okolo závodění pohybovat. Vůbec jsem však nevěděla kde začít. Začínala jsem od nuly, od ničeho, na úplných basic motokárách, takových co si na nich může zajezdit každý. A od nich jsem se dostala v podstatě až sem do NASCARu.“

Samozřejmě jako každý začínající sportovec, měla své vzory: „Jednoznačně to byl Schumacher, v tom pěkném červeném Ferrari. A ze závodnic to byla Michèle Moutonová, pak Ellen Lohrová, kterou jsem měl tu čest poznat osobně před dvěma roky. Dokonce mi dávala i nějaké rady do závodu, když jsem jela poprvé v NASCAR na Hockenheimringu. Je to paní Závodnice. A tím, jak jsem se dostala více do světa motorsportu, tak bych vzpomněla ještě Sabine Schmitzovou. Tu jsem sice nepoznala osobně, ale jak jsem sledovala, co dělala a jak doopravdy byla dobrá, tak i té musím vzdát hold. Všechny ty ženy, které něco dokázaly, to neměly lehké, neměly to vůbec lehké. Postupně však ženy do motorsportu pronikají, ale jak Michaèle, tak i Ellen nebo Sabine to ve své době neměly vůbec snadné. Z domácích závodnic jsem zaznamenala Ambruzovpu (pozn. Anna), jinak nikoho. Z českých závodnic pak jednoznačně Quick Gábi (pozn. Gabriela Jílková). Je velmi šikovná, máto to v rukách a někam to dotáhla.“

Samozřejmě jsme stočili rozhovor i na MAXX Formule a Veroniku Jakschovou: „Upřímně, toto je pro mě trochu jiný svět, tyto formule z mého pohledu, nechci říct, že nejsou o talentu, ale jsou spíše o penězích. Když se chce člověk někam dostat ve formulích, tak pro mě by byla F2, F3 nebo pak regionální F4. Jinak MAXX Formule vnímám, je to úžasné, protože to je historie, ale myslím si, že jsou rozdělené snad do desíti tříd a tak je těžké říct, kdo je a kdo není dobrý, protože se nemáte s kým porovnat, kdo by byl na stejném autě na stejné úrovni. Veroniku jsem poprvé zaznamenala až tento víkend, takže se neodvážím říct, zda jezdí dobře nebo zle.“

Při dalším povídání jsme se vrátili zpět k mosteckému okruhu: „V Mostu jsem startovala poprvé, nikdy jsem zde na tomto okruhu nejela, nikdy jsem zde nejela na slickách či mokrých gumách, na polomokru, na polosuchu, měli jsme dnes snad všechny podmínky. Vyzkoušela jsem si však virtuální Most, ten se mi dokonce podařil a myslím si, že vloni s GT3 jsem skončila na pátém místě! Trať jako takovou, kam jde jaká zatáčka, to jsem poznala, ale v tom virtuálním světě nelze poznat jaký je povrch trati, kde jsou nějaké nerovnosti, těch jsem přímo na trati na mokru našla dost. Trať jsem tak poznala úplně z jiného úhlu. Jak jsem se už zmínila, věděla jsem, kde a kam vede jaká zatáčka, ale stále jsem netušila, co a kde v jaké zatáčce auto udělá. Sice ten simulátor je velmi, velmi věrohodný, ale ne až tak.“

Ke svému času na jedno kolo v tréninku (1:55,736) a v závodě (1:52,332) uvedla: „To ani nevím, jak je možné to zrychlení, ale je to tak. Ten čas 1:52 nebyl tak špatný, protože v závodě jsme měli jen dvě rychlá suchá kola, potom již začalo pršet. A já tím, že jsem jela na této trati poprvé na slickách, nevěděla jsem, kde je limit. Tím pádem jsem jela strašně opatrně první i to druhé kolo. No nevěděla jsem, co si můžu s tím autem dovolit. Očividně ostatní chalani, myslím, že konkrétně Alan Day tam dal 1:45 a to je doopravdy dobrý čas. Ale všichni tady už na slickách za těchto podmínek jezdili a hlavně znají tyto auta. Já jsem se ještě hledala a myslím si, že kdybychom ještě zůstali na slickách, tak by ten můj čas šel ještě dolů. Tak jak to bylo, nebylo to ideální.

V depu jsme mohli Michaelu vidět v overalu v barvách slovenského týmu ARC Bratislava Miroslava Konopky: „ARC je mým domovským týmem a všecko co jezdím na okruzích, tak jezdím za ARC Bratislava u Mira. Miro nám určitým způsobem pomáhá i v mém závodění s Mazdou MX-5. Také mu dělám team manažerku. Aktuálně jezdíme World Endurance Championship (mistrovství světa ve vytrvalostních závodech) a to už je doopravdy velký svět. A jako manažerka jsem se zúčastnila i letošního závodu 24H v Le Mans a byl to můj nejkrásnější zážitek v tomto roce. Měla jsem na starosti všechno od A až po Z, tedy kromě vaření (smích), na vaření máme kuchaře. Jinak zorganizovat tým, jezdce, komunikovat s pořadateli, s dodavateli, všechny byrokratické, technické, administrativní přejímky, kompletní logistika – jakým způsobem se tam dostat, kde se bude spát, co kdy budeme dělat atd. A novinkou v tomto světě byly covid-protokoly. Jediné co nedělám, tak nejezdím. Bohužel, i když bych si v budoucnu přála jezdit tyto závody – je to můj velký sen. Ještě však musím potrénovat, musím nasbírat zkušenosti a taky se jedná o velký svět, který vyžaduje velké finanční prostředky. Jako i finance na tento mostecký závod jsem si poctivě našetřila. Le Mans je však jiná záležitost, ale zároveň můj velký sen.

Před rokem měla Miška velký sen startovat v Mostu v sérii NASCAR a ten se ji letos splnil, takže ji popřejme, aby se ji brzo splnil i tento její velký sen.

Pro úplnost doplním, že v sobotu Michaela celkově skončila na krásném 16. místě a bronzovou příčku získala v třídě vypsané pro neprofesionální jezdce – Trofej Challenger. V nedělním závodě si pak ještě o jednu příčku polepšila, a to na druhé místo ve třídě a celkově poskočila na třinácté místo. Takže mohla být mladá slovenská závodnice s výsledky během závodního víkendu v Mostě spokojena.

Závěrem chci poděkovat Michaele Dorčíkové, za její vstřícný přístup, obětovaný její čas a příjemné popovídání si.

---

Text: Jan Škoda, foto: Jan Škoda