Grand Prix de Monaco Historique se letos konala již po třinácté a na nevinně od doby svého debutu jednoznačně ztratila. Sice tu dnes pořád jezdí „historické vozy“, ovšem v de facto novém stavu a s profesionály za volantem.
Navazujeme na náš první díl, kde jsou popisovány závodní série A1 o „Cenu Louise Chirona“, A2 o „Cenu Juana Manuela Fangia“ a B o „Cenu Juana Manuela Fangia“.
Vyhrát v Monaku, „to je něco“ a tak se v osmi vypsaných třídách bojovalo skutečně na ostří nože na trati, která nepromine ani nejmenší chybičku, což dokumentovaly hromady „trosek v boxech“…
Série C pro sportovní vozy s motorem vepředu postavené letech 1952 až 1957 o „Cenu Vittoria Marzotta“
V této třídě startovala jediná účastnice, která rozuměla mému „Přeju hodně štěstí…“ – rychlá Slovenka s německou licencí Katarina Kývalová. Startovala tradičně na voze Cooper Jaguar T33 z roku 1954. Kvalifikovala se do středu pole („Ne, letos zde nepojedu mezi top 5 jako před rokem“), zatímco se na špičce ke startu seřadily Cooper Jaguar T38 Frederica Wakemana a Maserati 300S Lukase Halusy. Sportovní vozy vyrazily do závodu jako jediné pole víkendu letmým startem a hned od prvních metrů se především jednalo o souboj Brita Wakemana s Rakušanem Halusou. Krotitel cooperu při tom předvedl ocelové nervy a neustále dorážejícího Halusu udržel za sebou po celý závod. V cíli měl náskok 1,5 sekundy. Katarina Kývalová dojela jako čtrnáctá a Claudia Hürtgen skončila pátá.
Výsledek Série C
- Frederic Wakeman, Cooper Jaguar T38, 1955
- Lukas Halusa, Maserati 300S, 1955
- Guillermo Fierro-Eleta, Maserati 300S, 1957
- Niklas Halusa, Jaguar D-Type, 1954
- Claudia Hurtgen, Maserati 300S, 1955
- Richard Wilson, Maserati 250S, 1957
Série D pro 3litrové F1 z let 1966 až 1972 o „Cenu Jackieho Stewarta“
Pozorovatelé museli dojít k názoru, že čím rychlejší vozy dané třídy startovaly, tím hruběji či brutálněni se s nimi zacházelo. Nebo přeci jen někteří jezdci překročili hranice svého talentu…? Kvalifikace Série D musela být hned dvakrát přerušena, ale chybovali vyslovení profíci. Nejdříve pochroumal Japonec Kubota svůj Lotus 72 a také svou nohu o svodidla „tabákové zatáčky“, pak skončila v bariéře St. Devote Hürtgen a jeho Ferrari 312.
Angličana Stuarta Halla to nerozházelo a zajistil si na McLarenu M19A (1971, ex-Dennis Hulme) nedělní pole position před Matrou MS120C (1972, ex-Chris Amon) Argentince Jordana Grogora. Neztrapnil se ani „přírůstek“ v historickém sportu Esteban Gutierrez. Bývalý pilot F1 týmů Sauber a Haas si na svůj BRM P153 (1970) po velkém krajanovi Pedro Rodriguezovi v páteční trénink mohl kvůli defektu převodovky zvykat jen pár kol, ale v sobotu předvedl, že umí a třetím časem se zařadil před specialisty Lyonsem (Surtees TS9) a Shawem (March 721).
Na špičku pomohl Grogorovi v neděli po startu jen velmi optimistický odpich (za předčasný start byl později penalizován). Modrá Matra tedy vedla před McLarenem a BRM, oba v lakování Yardový. Hall ovšem nemínil zůstat druhý a riskantně Grogora v „tabákové zatáčce“ předjel. Poté upaloval směrem jasného triumfu. Dobře naladěný Gutierrez se držel v Grogorově závětří, než se mu v „nové šikaně“ u přístavu znovu rozdrolila převodovka. Po penalizaci Grogora byl jako druhý hodnocen Michale Lyons na surteesu. Hůře dopadl David Shaw, když v předposledním kole ošklivě poničil svůj Luigim Ciolanim designovaný Eifelland March 721 v „tabákové zatáčce“. Ta se v letošním představila jako obzvláště kritická.
Výsledek Série D
- Stuart Hall, McLaren M19A, 1971
- Michael Lyons, Surtees TS9, 1971
- Jordan Grogor, Matra 120C, 1971
- Matthew Wrigley, March 721G, 1972
- Max Smith-Hilliard, Surtees TS9B, 1971
- Franco Meiners, Ferrari 312B3, 1972
Série E pro vozy F1 z let 1973 až 1976 o „Cenu Nikiho Laudy“
Stuart Hall prožíval v Monaku 2022 „víkend svého života“ a byl i v této třídě nejrychlejším v kvalifikaci, když přechod na novější McLaren M23 (1973, ex-Peter Revson) zvládl na výbornou. Jeho „prach polykali“ vynikající bývalý jezdec F1 a IndyCarů Roberto Moreno (1974, Lola T370, ex-Graham Hill), 3násobný vítěz 24h Le Mans Marco Werner (Lotus 76 z roku 1974) a specialisté Michael Lyons (McLaren M26) a Nick Padmore (Lotus 77).
Hall, vybičován ještě čerstvým vítězstvím před hodinkou, vyrazil výborně do závodu na 18 kol. Za to Moreno si vše zkazil, když pustil spojku příliš brzy a musel přibrzdit právě když světla zhasla. Tak se Werner s Lyonsem pohotově prohnali kolem něj. Werner se poté agresivně zakousl do Halla. Brita ale opět nic nedokázalo rozházet, ani nehoda Goetheho Tyrrellu 007 s Lottiniho Surteesem TS19 v Rascasse, po které se neutralizovalo. Werner se mu dostal znovu nebezpečně blízko, Hall ovšem nebyl k poražení, jak později Němec přiznal: _„Naše auto se chovalo výborně, na Stuarta jsme dnes ale neměli.“_Podobně napínavě proběhl trojboj o třetí místo mezi Lyonsem, Padmorem a Morenem.
Do závodu nastoupili i další dva bývalí borci F1: Jean Dennis Deletraz dojel na Shadow DN3 (1974) devátý a Emanuele Pirro odstavil svůj Shadow DN1 po Grahanmovi Hillovi již po dvou kolech. Pirro hodnotil: „To auto prostě nesedí a je pomalé. Asi jsem si pro letošek nevybral dobře…“
Výsledek Série D
- Stuart Hall, McLaren M23, 1973
- Marco Werner, Lotus 76, 1974
- Michael Lyons, McLaren M26, 1976
- Nick Padmore, Lotus 77, 1976
- Roberto Moreno, Lola T370, 1974
- Matthew Wrigley, Penske PC3, 1975
Text a foto: Roman Klemm
