Ano, Grand Prix de Monaco Historique existuje vlastně jen proto, že autoklub ACM chtěl svého času tehdejšímu knížeti Rainierovi dát hezký dáreček k narozeninám. Měla to být taková nevinná přehlídka průřezem všech závodních vozů, které zde kdy startovaly, takže v podobě historických závodů.
„Historique“ se letos konala již po třinácté a na nevinně od doby svého debutu jednoznačně ztratila. Dnes tu sice pořád ještě jezdí „historické vozy“, ovšem de facto v novém stavu a přitom s profesionály za volantem. Vyhrát v Monaku, „to je něco“ a tak se v osmi vypsaných třídách bojovalo skutečně na ostří nože na trati, která nepromine ani nejmenší chybičku, což dokumentovaly hromady „trosek v boxech“…
Série A1 pro předválečné vozy Grand Prix o „Cenu Louise Chirona“
Této třídě dominovaly, tak jako i v minulých sezonách, britské vozy ERA. Američan Mark Gillies (typ E3A z roku 1934, ex-Raymond Mays) vyrval pole position doslova v poslední vteřině Britovi Nickovi Toplissovi (na o jeden rok mladším E4A, ex-Bob-Gerard). Závod musel za normálních okolností patřit těmto dvěma statečným borcům (jezdí se bez ochranného oblouku a bezpečnostních pásů), protože obě Maserati 6CM Švýcara Sinipoliho a Skota Sergisona měly již značný časový odstup.
V neděli museli jezdci absolvovat jen desetinku ze 100 kol, které zde první Grand Prix roku 1929 měřila a tak mohou nejlépe ohodnotit výkony tehdejších borců. Topliss vše vsadil na raketový start a skutečně se mu podařilo vyrazit před Gilliesem. Hned v prvním kole mu „napařil“ 4 sekundy. Pronásledovatelé s oběma hlavními konkurenty beztak brzy ztratili kontakt. Gillies se nevzdával a brzy byl zpět v závětří modrého vozu. Topliss věděl, že musí do toho dát vše. Dvě kola před koncem brzdil v St. Devote pozdě, tedy příliš pozdě a „vsadil“ svůj vůz do bariéry! Šťastný Gillies si tedy dosprintoval pro prvenství, přičemž měl minutový náskok na Anthonyho Sinipoliho (Maserati po Harry Schellovi) a Brita Patricka Blankeney-Edwardse (Franez Nash z roku 1935).
Výsledek Série A1
- Mark Gillies, ERA R3A, 1934
- Anthony Sinipoli, Maserati 6CM, 1936
- Patrick Blankeney-Edwards, Frazer Nash, 1935
- Ewen Sergison, Maserati 6CM, 1936
- Charles Nearburg, Alfa Romeo Tipo B, 1934
- Martin Halusa, Bugatti 35B, 1927
Série A2 pro vozy Grand Prix s motory vpředu postavené do roku 1961 o „Cenu Juana Manuela Fangia“
Německá profesionálka Claudia Hürtgen převzala volant drahocenného Ferrari 246 Dino (asi nejdražší vůz podniku z roku 1960, ex-Phil Hill) od „pantoflového fabrikanta“ Alexe Birkenstocka teprve těsně před kvalifikací a trochu tak pomátla nejen fandy, ale i speakry a časomíru. V kvalifikaci Němka podala jedoucí doslova „s otevřeným hledím“ své přilby senzační výkon a ani závěrečný útok Tonyho Wooda (Tec Mec z roku 1959) ji nepřipravil o pole position. Její náskok činil jen 0,3 s a hned za nimi číhal výborný specialista Guillermo Fierro-Eleta na jeho Maserati 250F (1957, ex-Maria Teresa de Filippis).
Hürtgen, která právě zde roku 1993 ve formuli 3 přežila zlou nehodu s zraněním ruky, nezaváhala na startu. Usadila se na špičce před dorážejícími Folchem-Rusinolem (Lotus 16), Woodem a Fierro-Eletou. Ve druhém kole se rychlý Wood posunul na druhou pozici a závod se od té chvíle stal duelem obou rudých vozů. Pilotka známá z GT Masters držela na Brita sekundový náskok a především při předjíždění opozdilců si počínala trochu šikovněji, prostě více riskovala.
Dvě kola před koncem pak v zatáčce Nogues chyboval Michael Birch na Connaughtu a piloti dvou lotusů za ním se mu nestačili vyhnout. Závod musel být pro zatarasenou trať předčasně ukončen. Hürtgen brečela štěstím: „Od smolného roku 1993 mám s touto tratí otevřený účet. Teď je vyřízen. Kdo by řekl, že mne právě zde potká takové štěstí…!“
Výsledek Série A2
- Claudia Hürtgen, Ferrari 246 Dino, 1960
- Tony Wood, Tec Mec F415, 1959
- Guillermo Fierro-Eleta, Maserati 250F, 1954
- Andrew Haddon, Scarab F1, 1960
- Max Smith-Hilliard, Lotus 16, 1958
- Lukas Halusa, Maserati 250F, 1954
Série B pro 1,5litrové vozy F1 a F2 z let 1961 až 1965 o „Cenu Grahama Hilla“
Američan Joe Colasacco výborně zúročil sílu svého 12válcového Ferrari 1512 (1964, ex-Surtees a Bandini) a prosadil se v kvalifikaci v poli 27 vozů o 1,1 sekundy před Lotusem Climax 21 (1961, ex-Jim Clark) Marka Shawa. Drakeho Cooper T71 a Buhoferův Lotus 24 měly již znatelnější odstupy, takže Colasacca mohla v neděli zastavit jen vlastní chyba nebo technika…
Ohromné pole se seřadilo ke startu již v neděli v 8:00 h ráno a především Shaw měl proti Colasaccovi roli favorita. Ve sprintu do první zatáčky se Američan prosadil jen těsně, Shaw ovšem i v dalším průběhu závodu předvedl neobyčejnou odhodlanost a agresivitu, což fandům předvedlo klasický duel Ferrari–Lotus. Britové jakoby přes noc „vdechli“ svému climaxu více výkonu a Shaw se v 8. z 10 kol v St. Devote riskantní akcí skutečně posunul na špičku. Angličan jel opravdu na hranici mžností, což se mu ovšem o kolo později na stejném místě vymstilo. Pod tlakem červeného Ferrari probrzdil a skončil v bariéře! Favorit Colassaco se tedy nakonec přeci jen prosadil.
Výsledek Série B
- Joe Colasacco, Ferrari 1512, 1964
- Christopher Drake, Cooper T71, 1964
- Andrew Beaumont, Lotus 24, 1962
- Dan Collins, Lotus 21, 1961
- Nick Taylor, Lotus 18, 1960
- Philipp Buhofer, Lotus 24, 1962
Text a foto: Roman Klemm
